Napsali o filmu

Vybíráme ze zajímavých reflexí našich předních kritiků a odborníků.





Mírně jedovatý a lehce protifeministický povídkový film. Od žen. Pro všechny? - Kamil Fila (Cinema - 80%) 5.2008, str. 56-57

zpět

Režijní debut Olgy Dabrowské se řadí k těm nadějným tvůrčím počinům, přinejmenším je to film s názorem a skvělým obsazením. Je to zároveň film bez stylu, což ovšem výjimečně a trochu šalamounsky hraje v jeho prospěch. Jedná se totiž o soubor čtyř povídek, z nichž každá se zaměřuje na hrdin(k)y v jiném věku, a právě odstíněnému generačnímu naladění jsou přiřazeny adekvátní atmosféra, slovník a tempo. Zatímco v jiných případech by se někdo zbytečně ambiciozní pokusil propojit více dějových linek a dopadlo by to nejspíš dramaturgicky násilně, Dabrowská se spolehla na oddělené mikropříběhy, z nichž každý má vlastní výpovědní hodnotu a finální poučení o ženském manipulování s muži si z nich musejí diváci vydolovat sami.

První a poslední střípek, věnované dětství a sklonku života, snad ani nelze nazvat povídkami, jde spíš o skeče nebo skici, které rámují to, co autorku zřejmě zajímá nejvíce a v čem se nejlépe orientuje:parnterské vztahy žen středního věku (kam datem narození spadá sama) a teenagerů, jimž se z mateřsko-sestersko-kamarádské pozice snaží porozumět.

Upřímně, jako muž, který už není teenager a zatím ani člověk středních let, jsem se v tom babinci necítil úplně nejlépe a navíc setkání s některými lidskými typy ve mně vyvolávalo lehce alergické reakce. Vzhledem k tomu, že ale recenzent nemá hodnotit postavy podle morálky, kterou osobně uznává, ale spíše podle věrohodnosti toho, jak jsou jisté povahy vystiženy scenáristicky a herecky, nezbývá než říct, že Dabrowská má výborný pozorovací talent a cit na obsazení rolí, a to tak dobrý, až jsou některé postavy vskutku na zabití.

Pro český film tak byly objeveny přinejmenším dvě mladistvé oprsklice, Tereza Nvotová a Věra Švejkina, dosud přehlížený divadelní herec Jiří Vyorálek a šarmantní třiaosmdesátiletá sekernice Libuše Balounová. Příběhy z dětského parku, vysmažené technoparty, fary, na níž katolíci pořádají ,,spolčo“, hospody, nemocnice a hřbitova, vynikají místodrobnopisem a společná jím je mírně ironická perspektiva, jako by si nic nezasluhovalo vážnost.

Takto hotové dílo zapuštěné ve zkušenostech pak už jen vybízí k polemice. Třeba nad tím, zda základní autorčin postřeh o tom, že ženy nejsou slabé, protože si na mužích dokážou vynutit své, je skutečně popřením feministického pohledu na svět. Mám aspoň za to, že feministky v současnosti nemluví o tom, že by ženy byly pasivní a utlačované, ale že společenský systém umisťuje obě pohlaví do nedůstojných stereotypních rolí. O čemž ostatně Kuličky říkají mnohé a velmi trefně.

Mírné pochyby se taky vznášejí nad tím, co kromě konstatování o tom, že ,,takhle to na světě chodí“, má snímek přinést. Všechna díla, která už nepokládáme jenom za ,,přísli“, totiž nabízejí i nějakou vizi ve smyslu ,,a co dál“. Kuličky zkrátka působí, jako by se někdo nadechoval k tomu něco říct, ale pak se spokojil se štiplavou anekdotou. Napoprvé to ale vlastně stačí. Kuličkám přeju, ať je vidí, co nejvíc lidí, už jenom proto, aby se zjistilo, která divácká skupina na ně reaguje nejlépe.

Nikam nesmíš, jsi ženatej ! Tereza Brdečková (spisovatelka a scenáristka)

zpět

S Olgou Dabrowskou do našeho filmu přichází zralý autorský talent

Slogany k filmu Kuličky uvádějí, že je o tom, jaké jsou ženy potvory. Možná to dobře působí jako reklamní trik, ale mužských portrétů je v Kuličkách debutující Olgy Dabrowské stejně jako ženských a jsou stejně zajímavé. Není to ani tak film o ženách, spíš satira o vedlejších efektech lásky. Když něco neklape, pokoušíme se fixlovat, protože si chceme někoho udržet ,,navěky“ a za každou cenu.

Čtyři povídky, v nichž ženy od pěti do osmdesáti milují a lžou, však nejsou jen historkami z ženských časopisů. Jsou to překvapivé zkratky o rozdílném myšlení generací, kolem kterých se příliš rychle mění svět, takže se ztrácí přirozená kontinuita. Včerejšek se rozpadá pod rukama dřív, než stačíme vybudovat zítřek. Už nemáme v rodičích a prarodičích vzor, kterým se můžeme ve vztazích řídit. Ani přesně nevíme, čemu máme učit svoje děti. Na všechno musíme přijít sami.

Dilema nad plán

,,Na světě je strašné, že každý má své důvody“, to bylo heslo, kterým se řídil francouzský klasik Renoir. V Kuličkách to platí o všech postavách. Párové situace jsou směšné a nedůstojné, ale zároveň je nám jasné, proč se nad ně hrdinové nepovznesou, a cítíme, že proti takové ztrátě důstojnosti není nikdo imunní – anebo aspoň ne vždycky.

Pubertální dcera dusí sobeckou láskou mladou matku. Kvetoucí třicátníci se ze všech mužů nejvíc líbí farář. Milující stařenka agresivní péčí ničí starého básníka. Všechno jsou to historky, které se mohou odehrávat kdykoliv a kdekoliv, třeba v renesanční Itálii nebo v Africe. Jejich provokativnost a neodolatelná směšnost pramení z toho, že se dějí ve společnosti, která je technokratická, moderní, svobodná a sekulární. Jenže co s tou svobodou ?

V české filmové tradici platí, že nejzajímavější hrané filmy točí scenáristé: Forman, Juráček, později Alice Nellis a teď Olga Dabrowská. Je záhada, proč se rozhodla natočit film až nyní, když její Kuličky nepůsobí vůbec začátečnicky.A proč by také měly ? Vždyť Dabrowská pracuje skoro dvacet let s Petrem Zelenkou: píše s ním, asistuje mu, občas si v jeho filmech zahraje. Její smysl pro humor, drastickou nadsázku, absurdní, a přitom reálné situace (dvě puberťačky se před odchodem do školy hádají před matkou o láhev vodky), ale i střídání komických a tragických poloh, to všechno známe už ze Zelenkových filmů. Jenže kdo říká, že to má Dabrowská od Zelenky? Může to být i naopak.

Ze všeho nejvíc to ale vypadá na dlouhodobou tvůrčí spolupráci, kde už není jasné, kdo který nápad dostal první, a také je to jedno. Když už srovnáváme Dabrowskou se Zelenkou: Zelenka je efektnější (taky se to od něj čeká), Dabrowská čistší. Všechno v Kuličkách nese pečeť režisérčiny osobnosti: příběh, postavy i herci. Dabrowská jich pro film objevila hned několik, ale do budoucna úspěch jistě nemine Jiřího Vyorálka, který hraje faráře, a divadelní veteránku Libuši Balounovou.

Z filmu poněkud vyčnívá zábavná scéna, v níž kabaretiéři Jan Burian a Ester Kočičková hrají spolu s hordou dětí protestantskou farářskou rodinu. Jsou dobří, jenže najednou divákovi vadí, že je zná. Síla filmu Olgy Dabrowské totiž spočívá právě ve všem neotřelém a nečekaném. V nových tvářích, civilním talentu, který se nebojí cynismu, sentimentality ani vulgarismů, protože se zakládá na respektu k lidem. ,,Jsem slabý kněz, ale nechci být slabý chlap“, říká farář Jára, když ho církev nutí lhát. Na ,,sexy“ film, který měl být jen ,,o potvorách“, je to intelektuální dilema nad plán.



Ze zajímavých postřehů a myšlenek kritika Jana Jaroše

zpět
  • K povídce : Maminčin andílek

    Režisérka se rozhodla uplatnit u nás dosud nevídanou syrovost i surovost pohledu. Kombinuje dokumentární náhled (zvláště v souvislosti s technopárty, jíž se hrdinky účastní) s téměř zálibným záznamem vulgarit, které se dospívajícím děvčatům ustavičně linou z úst, sex i drogy vnímají jako běžnou součást své existence. Zhruble světácké počínání dívek jakoby předčasně dospělých přitom postrádá linii jakékoli generační vzpoury – vlastně proti ničemu neprotestují. Rozpadlý svět rodičů neslouží jako následováníhodný příklad a dívky nezajímá. Bez zábran a nikým neomezovány si užívají zábav podle svých představ.

  • K povídce Mravní imperativ

    Paní režisérka si měla opatřit někoho soudného a důvěryhodného, kdo by jí upozornil, že (se) sjíždí k hovadnostem.

  • K povídce pomalu, ale slábnu

    Oceňuji životaschopně sepsané dialogy, které nesměřují ke gradaci, nýbrž k věčnému obměňování, i hudravou spontaneitu třiaosmdesátileté herecké debutantky Libuše Balounové.



Kuličky aneb Jak se nebrat vážně - Jana Podskalská (Deník)

zpět

Film Kuličky by měli vidět muži i ženy. Takřka povinně. Jeho hlavní téma je totiž veskrze aktuální a týká se bez výjimky obou pohlaví – manipulace žen s muži. Na rozdíl od některých svých kolegyň (Ireny Pavláskové nebo Věry Chytilové) pracuje Olga Dabrowská mnohem víc se sebeironií. Její hrdinky nejsou prototypy feministek, naopak – objektem milé nadsázky. Pro scenáristku Kukaček, Samotářů nebo nejnověji Extáze 2 jsou Kuličky režijním debutem. A úspěšným. Její film je svěží, filmařsky nápaditý a především zábavný (což začíná být u domácích filmů ojedinělým úkazem). Kuličky tvoří čtyři povídky, přičemž ve svém celku obsáhnou jeden život. Jak se mění jednotlivé generace a životní etapy, proměňuje se i způsob vyprávění a vizuální nálada (kamera Diviš Marek a David Čálek).

Svatba nahlíží na svět dnešních dětí poetickýma očima (protože život je plný barevných příslibů) a na nevinné dětské hře ukazuje, jak jsou karty mezi ženami a muži už nyní rozdány. Zatímco muži disponují fyzickou převahou, ženy mají svou manipulativní výbavu. Zacházet s ní chytře a nesobecky je ovšem umění...

To je ostatně vidět hned na další povídce – Maminčin andílek. Symbolicky pojmenovaná Angela si umane, že překazí své matce nový vztah a to se jí také povede. Za prostředí charakterizující nelehké dospívání zvolila režisérka rozjetou hlučnou technoparty, s tmavými barvami, oparem kouře a mladickými pózami. Nutno říct, že obraz zábavy dnešních teenagerů je obdivuhodně přesvědčivý, až z něj místy mrazí (podobně silná nálada se naposled podařila Babinské v Pusinkách). Je přitom ale plný humoru těžícího někdy z kouzla okamžiku („šukání je odporný“) i vypointované situace („Buď ráda, že si vo to nepřišla s ňákym kreténem“).

V Mravním imperativu se autorka uchyluje k modelové situaci. Její blonďatá sexbomba Lada pasoucí po třicítce po dobré „partii“ přijme od kamarádky pozvání na „spolčo“ – setkání členů katolické komunity. Společné jídlo s držením se za ruce v kruhu a křesťanské písně absolvuje jako nutné zlo, aby ulovila žádoucí osobu – mladého kněze. V povídce je v půvabně odlehčené až groteskní poloze skryt ještě jeden motiv – kontrast do sebe zahleděného světa určitých církevních řádů a reálného života.

V povídce Pomalu, ale slábnu se smutek stáří snoubí s humorem soužití dvou lidí, již se po letech kouzelně míjejí ve svých potřebách a přáních. Zatímco František rád posedí v hospůdce a sepisuje básně, Boženka preferuje nade vše řád a čistotu domova. Do nemocnice mu místo básní vytrvale nosí kompoty a roztomile ho peskuje, i když už zametá listí z jeho hrobu...

Filmu prospělo obsazení novými tvářemi, kde se až na výjimky příjemně propojili herci s neherci (dětský objev Julie Dočekalová, Tereza Nvotová, Jiří Vyorálek, Marika Procházková, Libuše Balounová, Josef Vystrčil i početná evangelická rodinka v podání Jana Buriana a Ester Kočičkové). Dabrowská má dar psát pozoruhodně odlehčené, a přitom přesné dialogy, které jako byste poslouchali právě na ulici. Bystrý úsudek, trefné postřehy i odvaha jít těžší cestou a hledat neotřelé herecké tváře z ní dělá autorku, kterou je dobré si v českém filmu hýčkat.



Darina Křivánková (Lidové noviny, 30. 4. 2008)

zpět

„Už nemůžeš, seš přece ženatej“ Za střelbu do vlastních řad označila režisérka Olga Dabrowská svůj celovečerní debut Kuličky. Téma manipulace žen s muži si rozložila do čtyř povídek a sleduje ho „od kolébky až do hrobu“. Péťo, ty už nemůžeš, ty seš přece ženatej - křičí holčička na kluka, který se rozběhl po louce, aby s ostatními dětmi hledal poklad. Tak trochu zapomněl, že si před chvílí hrál se svou kamarádkou na svatbu a oddanost stvrdil manželským polibkem.

Ženy jsou uzurpátorky, které svou láskou dokážou muže pěkně potýrat, a nezřídka i utýrat. Takovou zprávu vysílá film Olgy Dabrowské nazvaný mnohosmyslně Kuličky. Je ale třeba brát je trochu s rezervou a nadhledem. I k tomu film nabádá, disponuje neokázalým a spontánním humorem a sám sebe - vlastně celkem sympaticky - nebere tak vážně, jak by se dalo předpokládat. Místo feministické hysterie se tu dočkáme příjemné sebeironie, která může mít takřka očistný účinek.

Olga Dabrowská, která se autorsky a herecky podílela na Zelenkových Knoflíkářích, zvolila i tentokrát formu povídkového filmu. Výsledek kvůli této volbě sice může působit roztříštěně, ale na druhou stranu se tu téma zobrazuje v mnohem širším záběru, do hry se dostane více aktérů, více barev, více emocí...

Dětská hra na svatbu má formu spíše krátkého epilogu než samostatné povídkové epizody a spolu se závěrečnou částí nazvanou Pomalu, ale slábnu tvoří jakýsi symbolický rámec filmu. Úvod patří dětem, závěr stařečkům: on leží v nemocnici, ona o něj láskyplně pečuje, nosí mu kompoty, pantofle a župany a vlastně ani nepotřebuje slyšet, co jí chce partner říct. A stejně náruživě se pak žena stará i o manželův hrob.

Než ho do něj ale přivede, stane se ledacos, alespoň něčeho z toho jsme svědky ve dvou prostředních, nejobsáhlejších a nejsytějších povídkách. I ty jsou ale každá jiná, liší se nejen atmosférou a emocionálním nábojem, ale i filmařskou poetikou. V povídce Maminčin andílek, která se prakticky celá odehrává na barevně rozduněné technoparty, se dospívající dcera rozhodne překazit matce její nový vztah - nikoho přece nepotřebují a nejlépe si vystačí samy.

Tak autenticky zachycené prostředí mladých lidí nebylo v českém filmu dlouho k vidění. Ocenění si zaslouží i atraktivně poskládaný herecký ansámbl z velmi uvěřitelných děvčat a děvčátek - v čele s Terezou Nvotovou - navlečených do hadrů a hadříků.

Třetí povídka Mravní imperativ pak přichází s nečekaným humorem. Vnadná Lada (Marika Procházková) se rozhodla, že konečně našla toho pravého. Že je její Jára katolický kněz? To přece není problém. Vezme do hry všechny ženské zbraně, a to by bylo, aby láska k ženě nepoložila na lopatky lásku k bohu. To celé zabalené do kouzelně naivního prostředí „spolča“, tedy komunity věřících, má místy až odzbrojující náboj.

Kuličky se kutálejí sice trochu neposedně, ale svou vlastní, nepříliš přímočarou a neprvoplánovou, cestou. Dalo by se jim vyčíst leccos: ne všichni herci spolu dokonale ladí, druhá povídka propírá možná příliš mnoho témat (krom „války“ dívky s matčiným přítelem je tu ještě další linie, v níž si dívka vynucuje lásku vymyšlenou rakovinou), třetí působí možná trochu bakalářsky... Našly by se tu i lecjaké inscenační neobratnosti, ale celku vlastně nijak výrazně neškodí.

Autorka Olga Dabrowská ví, co chce říct, a artikuluje velmi zřetelně. Zbytečně nechodí kolem horké kaše a nebojí se „střílet do vlastních řad“. To, že přitom nedojde na krvavé oběti, ovšem neznamená, že by to byla střelba nepřesně zacílená.



Věra Míšková (Právo, 30. 4. 2008)

zpět

Na pískovišti to všechno začíná

Čtyři povídky o ženách čtyř generací tvoří komedii Kuličky, jíž jako režisérka debutuje scenáristka Olga Dabrowská. A ač jde o velmi ženský film, je třeba varovat každého, kdo by chtěl tento přívlastek zaměnit za přívlastek feministický. Taková záměna by totiž mohla mít až katastrofální důsledky – zanícené feministky mohou z Kuliček i zešílet.

Dabrowská ukazuje „ženské“ řešení partnerských vztahů bez sebemenšího přilepšení takzvanému slabšímu pohlaví. Hrdinky Kuliček jsou ženy, jakým se chlapi skoro vždycky chtějí dostat pod sukně, ale v žádném případě do rukou. Přesto tak mnohdy činí a podle toho zpravidla také žijí, a své bídné životy i končí. Jinak řečeno – holčička, která se chová jako mrcha na pískovišti, se nebude chovat jinak ani v důchodu.

Od dětství do stáří

Povídka Svatba je miniatura, která shrnuje mnohé, co lze říct o manželství a ženské schopnosti manipulovat mužem, do výstižné a vtipné anekdoty. Mohla by dobře existovat i sama o sobě, a určitě by zabodovala třeba na Festivalu krátkých filmů. Ačkoliv velmi jednoduchou režií připomíná spíš školní cvičení, příliš to nevadí – slouží především jako prolog k povídkám ostatním. Jako stěžejní působí nejdelší povídka Maminčin andílek. Na drsném příběhu dívky, která chce odehnat od své matky milence, Snímek z úvodní povídky Svatba. protože ji chce mít sobecky jen pro sebe, dokládá, čeho všeho je žena schopna, aby dosáhla svého cíle. Z vyústění příběhu, jehož podstatná část se odehrává na techno party, přitom mrazí i proto, že si na velmi vypjatém příkladu člověk uvědomí, kolik bezmocnosti a zoufalství se může ukrývat pod na pohled i na poslech vulgární slupkou a kolik malého dítěte bývá uvězněno v drsném teenagerovi. Tato povídka je ale přece jen méně režijně zvládnutá – setrvání na „místě činu“ je neúměrně dlouhé zvlášť od chvíle, kdy divák vytuší, co má dívka za lubem.

Také třetí povídka Mravní imperativ vypovídá o tíze bezmocnosti, jež může člověka dovést až k nepochopitelnému jednání. Její hrdinka zoufale touží po partnerství a rodičovství, a když se dostane na víkendové „spolčo“ katolické komunity, udělá to, co je pro její budoucnost nejméně slibné: svede kněze. Konečně poslední, opět anekdoticky krátká povídka Pomalu, ale slábnu, uvádí diváky do nikdy nekončícího manželského monologu, kdy ona peskuje, vyčítá a napomíná – a on mlčí. Až za hrob.

Návrat žánru

Povídkové filmy mají v české kinematografii výbornou tradici (Perličky na dně), ale také problematickou pověst z časů, kdy to byla téměř jediná možnost, jak na poli hrané režie vstoupit do kinematografie. V posledním dvacetiletí však byl tento žánr naopak takřka zapomenut. Už proto je sympatické, že Olga Dabrowská právě povídkovým filmem v oboru hrané režie debutuje. Našla si výtečný a vtipný námět a napsala a natočila čtyři povídky, jejichž provázanost a společný jmenovatel vyjde na povrch vlastně až po skončení filmu. Až když se uzavře oblouk vedený prostřednictvím příběhů, které prožívají pokaždé úplně jiní lidé z dětské hry až na hřbitov. Spojit zcela odlišné a zdánlivě nesouvisející příběhy do jednoho filmu bylo přitom docela odvážné, ale nakonec to funguje velmi dobře.

Kuličky mají řadu chyb především v disproporci jednotlivých povídek jak z hlediska délky, tak i závažnosti. Nicméně jejich přednosti převažují. Na prvním místě je to jasný autorský názor na zvolené téma, který Dabrowská ztvárnila v chytře a velmi vtipně napsaném scénáři.

Dobře pak film obsadila málo známými i neznámými herci, nikoliv však neherci, takže sledujeme sice ne zcela vyrovnané, ale vesměs přinejmenším solidní výkony. Celkově vznikla zábavná komedie s hlubším přesahem autorského sdělení – a to je na debut víc než dost.