Libuše Balounová

Nar. 13. prosince 1923 ve Velké Bíteši v divadelní rodině Její rodiče i prarodiče byli herci u kočovných společností Hrála divadlo už jako dítě a v 16 letech získala první angažmá Za války byla totálně nasazená jako dělnice ve sklárně Inwald v Poděbradech Hereckou školu získala ve Středočeské činohře principála Josefa Burdy Po válce působila v profesionálních divadlech – Pardubice, Hradec Králové, Nový Jičín, Liberec V roce 1960 ji angažoval do Karlových Varů umělecký šéf Jiří Dalík Členkou městského divadla v Karlových Varech byla do roku 1993,dalších pět let zde vystupovala j.h. Od roku 1999 spolupracuje s profesionálním komorním divadlem Dagmar Naposledy stála na jevišti ještě koncem roku 2006 v inscenaci monologů z povídek Ivana Bunina Mezi čtyřmi stěnami. Ve filmu Kuličky režisérky Olgy Dabrowské ztvárnila postavu Boženky (povídka Pomalu, ale slábnu).

  • Z tvého životopisu vyplývá, že hodně pamatuješ. Vzpomeneš si na svou první, ještě dětskou roli?

    Pamatuji si ji velmi dobře, protože jsem stála na jevišti s nezapomenutelnou Mařenkou Zieglerovou v její divadelní společnosti. Bylo to v operetě Z rozkazu její výsosti, kde jsem představovala Marii Antoinetu v dětském věku. Oblékli mne do krinolíny, na hlavu mi dali paruku - jak bych mohla zapomenout?

  • Později přišly role „opravdové“. S kterou jsi začínala?

    Byla to role Trixi ve hře Modrý démant, zpracované na motiv Popelky. V kočovné společnosti jsem jako elévka za ni dostávala 15 Kč za představení. Na štaci v Černovicích u Tábora jsme byli všichni pozváni na oslavu Silvestra, kde jsem poprvé ochutnala šampaňské.

  • Tvoji rodiče i prarodiče byli herci. Jaké to bylo žít v rodině, která se svým divadlem putovala od města k městu?

    Pro mne to bylo naprosto normální, žádný pocit něčeho výlučného jsem neměla. Nevadilo mi ani to, že jsem každou chvíli navštěvovala jinou školu, protože spolužáci mi to záviděli. Učitelé, kteří chodili do divadla, mi asi leccos promíjeli a do vandrbuchu mi vždycky dali nějaké potvrzení.Každý si dovede představit,že moje vzdělání bylo chatrné a musela jsem je později dohánět. Jen mi trochu vadilo, že jsem kromě bratra neměla žádné kamarády.

  • Přicházelo vůbec v úvahu, že budeš něčím jiným než herečkou? Netoužila jsi třeba po něčem jiném?

    Nejenže to bylo naprosto samozřejmé, ale já jsem se na to těšila. Nic jiného jsem nepoznala a herectví byl můj sen.

  • Měla jsi zřejmě štěstí, že jsi se brzy dostala do Středočeské činohry legendárního ředitele Josefa Burdy. Jaký to byl ředitel?

    Poté, co jsem s maminkou (Františkou Drtílkovou, pozn.af) hrála tři roky u různých spolků, jsem se v roce 1943 jako dvacetiletá osamostatnila. Josef Burda, který vždy objížděl všechny společnosti, si mne všiml a angažoval. Považuji to za největší štěstí svého života. Tam jsem pochopila, že divadlo se nemá dělat jen pro obživu, ale jako něco posvátného, čemu se říká umění.. Burda mi věnoval dlouhé hodiny u klavíru, posadil mi hlas, naučil mne dýchat. Měla jsem k němu úctu a milovala jsem ho. Hrála jsem u něho s takovými osobnostmi, jako byl Zdeněk Štěpánek, Bedřich Karen, Václav Vydra, Karel Höger, Olga Scheinpflugová.

    Pověst ale říká, že byl také přísný…. Ano, byl přísný a náročný. Do divadla chodil denně, nikdo nevěděl, kdy a kde se objeví. Dbal na to, abychom dělali čest divadlu i v soukromí. Samozřejmou povinností bylo nosit klobouky a naopak nenosit nákupní tašky. Na to jsme si museli za „volňásek“ sehnat nějakého dobrovolníka. Za dobré hraní a dobré chování nám jeho žena Dolfička dávala jako odměnu 25 Kč. Jeho okřídleným úslovím bylo: Herec musí být neustále zaměstnaný, jinak kuje pikle proti řediteli.

  • Setkala jsi se s Burdou někdy později?

    Někdy v šedesátých létech jsme se potkali v Národním divadle, kde byl tehdy čestným ředitelem. Měl radost, byl velmi srdečný a na všechno se vyptával.

  • Burda rád prohlašoval, že z jeho společnosti se odchází jen ke kamenným divadlům. Byl to i tvůj případ?

    Když na podzim roku 1944 zavřeli nacisté česká divadla, byla jsem totálně nasazená ve sklárně Inwald v Poděbradech. Hned v květnu 1945 se naše parta sešla v Pardubicích a nastudovala Majakovského 150,000.000 a Gorkého Vassu Železnovovou. A v tamějším divadle jsem už 15.srpna získala své první angažmá. Začínala jsem rolí Zuzky v Langrově hře Velbloud uchem jehly. Po válce jsi hrála ještě v Hradci Králové, Novém Jičíně a Liberci.

  • V roce 1960 tě angažoval Jiří Dalík, jehož éra patřila v Karlových Varech k nejlepším. Jaké divadlo se tehdy v Karlových Varech hrálo?

    Bylo to umělecky poctivé divadlo s pestrým, nikoliv však podbízivým repertoárem. Působili tu režiséři s velkými nároky na tituly i herce. Také návštěvnost byla velmi dobrá, lidé si tehdy divadla vážili. V Karlových Varech na tebe čekaly velké role, jako například doktorka Zandová v Dürrenmattových Fyzicích, paní Tootová v Albeeho hře Všechno je v zahradě, paní Talbotová v Sestupou Orfeově od Tennessee Williamse a Matka Jana Husa v nezapomenutelné inscenaci Tylovy hry. Kterou z nich jsi měla nejraději? Nejraději jsem měla Zandovou, protože to byla postava vnitřně neobyčejně bohatá. Také hra se mi velmi líbila. Bylo opravdu co hrát. Poté, co skončilo tvé angažmá v městském divadle v Karlových Varech, herectví jsi na hřebík nepověsila. Na provizorních malých scénách Motýl a Tosca jsi se objevila v nezapomenutelných rolích, jako byla La Babulienka v Kohoutově hře Hráč a jeho štěstí či Chůva v Euripídově Médei.

  • Jaké to bylo ocitnout se najednou na malých jevištích, tváří v tvář divákovi?

    Pro mne to zas takový problém nebyl, vždyť na malých jevištích jsem začínala. A také v Karlových Varech jsme celou jednu sezónu hráli za oponou, což bylo pro nás velmi inspirativní. Pak ovšem přišlo ještě menší jeviště, respektive komorní scéna „U“ Divadla Dagmar, kde vlastně ani žádné jeviště není. Za to se tu ale hraje velké divadlo.

  • Tady jsi dohrávala velkou roli Stařeny ve hře Toma Murphyho Bailegangaire (Město beze smíchu), uváděné k tvým osmdesátinám. Jak na tuto hru, těžkou nejen pro interprety, ale i pro diváky, obecenstvo reagovalo?

    Zájem byl veliký, což mne, přiznám se, překvapilo. Hráli jsme tuto hru dvě sezóny a dokonce jsme s ní jezdili na zájezdy.

  • Tvou poslední rolí, s kterou jsi ještě koncem roku 2006 stála na jevišti, byla postava Staré paní v inscenaci monologů z povídek Ivana Bunina Mezi čtyřmi stěnami. Je těžké loučit se s divadlem?

    Je. Karlovy Vary žijí už tři roky bez vlastního divadla. Navzdory mnoha protestům zastupitelstvo města v červenci roku 2004 zrušilo stálý herecký soubor a historickou budovu divadla pronajalo soukromému Divadlu Bez zábradlí.

  • Jak hodnotíš s odstupem let tento krok? Co tím město získalo a co ztratilo?

    Co získalo, to nevím. Snad to vědí na karlovarské radnici, která tento neuvážený krok iniciovala a přes četné protesty občanů realizovala. Ztratilo ale umělecké hodnoty, které vlastní divadlo přináší: literaturu, herectví, hudbu, tanec, výtvarné umění. Tyto hodnoty nejen vzdělávají a zušlechťují, ale posilují i občanské sebevědomí. Dovážená kultura to může plnit jen zčásti. Soubor i se svou technikou přijede, odehraje představení a odjede. Problémy města a jeho obyvatel mu nic neříkají. Jinak je tomu, když členové souboru ve městě žijí, podílejí se na jeho životě, stýkají se s obyvateli, platí daně, nakupují, volí své zastupitele.

  • Přestože o peníze na divadlo se vede válka všude, žádné město v republice Karlovy Vary nenásledovalo. Máš pro to nějaké vysvětlení?

    Pravděpodobně mají všude zodpovědné a osvícené zastupitele, kteří mají pozitivní vztah k divadlu a kultuře vůbec.

  • Pojďme k filmu Kuličky, v němž hraješ postavu Boženky. Jaké je to pro divadelní herečku stát před kamerou?

    Pro mne to bylo nezvyklé.V divadle se pracuje na postavě postupně, od začátku do konce. Vytvářet ji po kouscích potřebuje abnormální soustředění, což u zkušených herců není problém. Každopádně to ale byla pro mne dobrá zkušenost.

  • Jaká je podle tebe Boženka?

    Je to žena, zaměřená pouze na svého muže, kterému věnuje přehnanou péči. Věří, že je to pro něho to nejlepší a že jí za to musí být vděčný. Je přesvědčená, že více než knížku potřebuje kompoty. Netuší, jak moc se mýlí. Snažila jsem se ukázat, že to od ní není zlá vůle. Že to myslí dobře, i když se jedná o její velký životní omyl. Možná se na tom podílel i fakt, že zavařování ovoce bylo jejím koníčkem.

  • O tobě je známo, že tvůj koníček je ze zcela opačného konce. Už léta hraješ bridž, a to dokonce závodně. Co tě na této karetní hře láká?

    Ohromně se při ní bavím a plně potvrzuji to, co řekl Oscar Wilde: Kdo nehraje bridž. má smutné stáří.

    Anna Fidlerová